Její masité stonky a lesklé listy jsou jako by vytvořeny pro interiérové fotografie v sociálních sítích, ale místo šťavnaté zeleně, rostlina najednou demonstruje žlučnost a ochablé výhonky.
Zamioculcas, známý pro svou vytrvalost, najednou ztrácí svou dekorativitu – tato situace způsobuje zmatek i mezi zkušenými pěstiteli květin.
Důvod spočívá v základních chybách péče a polárním opakem.
Zlasování listů a vrásčitých řapíků na základně nejčastěji signalizuje problémy s kořenovým systémem.
Porucha může být nadbytek i nedostatek vlhkosti. Paradoxem je, že příznaky v obou případech vypadají téměř stejně, ale přístup k léčbě vyžaduje jinou.
Hlavní nepřítel Zamioculcase je vodojetí půdy. Rostlina, zvyklá na suché podmínky, netoleruje v hrnci „bažinu“.
Kořeny neustále ve vlhkosti rychle hnijí a zbavují výhonky výživy. Dolní listy jsou první, kteří trpí: zžloutly a řapíky ztratí elasticitu.
Je mylné věřit, že půda by měla zůstat vlhká – taková rada vede k smrti rostliny.
Stojí za to zalévat zamioculky až poté, co horní vrstva půdy zaschne o 4-5 cm hluboko. V létě to může být jednou za 7-10 dní, často v zimě.
Případy smrti na sucho jsou vzácné, ale možné. Pokud rostlina nedostala vodu měsíce, její hlízy jsou vyčerpány a listy se masivně zlaté, počínaje horními úrovními.
Avšak i v této situaci jsou šance na zotavení vyšší než s přetečením. Stačí k vytvoření mírného zalévání a Zamioculcas postupně pěstuje nové výhonky.
Klíčem ke zdraví rostlin je pozorování a moderování.
Před zaléváním byste měli zkontrolovat půdu prstem nebo dřevěnou tyč: Pokud je v hloubce 5 cm půda suchá – čas na vodu.
Na pochybách je lepší odložit zalévání na pár dní. Zamioculkas raději odpustí krátkodobé sucho než jiné „povodeň“ v hrnci.
