Venkovská dívka, která se stala princeznou a provdala se za tureckého generála. Byla první dámou Bukurešti a vysoce ceněnou pianistkou

V roce 1832 se ve skromném domku ve vesnici Homorod v okrese Brašov narodila Anne Simonisová, Saska, o níž by psali rumunští, maďarští a srbští historici. Annchen, jak se jí v rodině s oblibou říkalo, byla nejmladší ze sedmi sourozenců. V pouhých 7 letech hrála na klavír a když byla studentkou, klopýtla před mužem, který se stal jejím manželem: tureckým generálem Omerem Efendi-Paşou.

Anna Simonis a Omer Pasha Foto: Grafika C Leca

„Krajská princezna“ se narodila v roce 1832

V ulici Nieder, nedaleko řeky, na okraji saské vesnice Hamruden (Homorod), stojí skromný dům. Pro historii Homorodu má dům číslo 46 zvláštní význam. Zde se 17. října 1832 narodila Anne Simonisová. Ta, která se stane manželkou osmanského generála, první dámou Bukurešti, klavíristkou a skladatelkou oceňovanou ve velkých evropských metropolích.

Annin příběh připomíná „1001 nocí“

I když několik srbských, rumunských či maďarských historiků a spisovatelů psalo o její báječné biografii a její skladby se dodnes zpívají na koncertech, Brašovští o „princezně z Homorodu“ mnoho nevědí. Tím, komu se podařilo uchovat několik Anniných dopisů, starých přes 150 let, byl její synovec Martin Binder z Rupea.

S jejich pomocí by mohlo být rekonstruováno více biografických detailů. Annchen, jak Anně doma říkali, byla poslední narozená v obyčejné saské rodině. Georg Simonis a Katharina, rozená Hallas, měli sedm dětí. Georg byl sólistou v kostele. Anne zdědila jeho hudební talent. Starší bratr, Getz, byl vesnickým varhaníkem. Naučil ji hrát na klavír. Sasové z Homorodu poslouchali Anne zpívat na bohoslužbách od jejích 11 let.

Jednoho dne byl Getz chycen v posteli vdané ženy, dokonce i jejím manželem. Žárlivý, zmlátil ho. Zpráva se rozšířila po celé vesnici. Na radu kněze, aby zapomněl na skandál, Getz opustil své rodiště. Anin bratr odešel do Bukurešti, aby si vydělával na živobytí tím, že dával lekce klavíru dětem bojarů Slătineanu a Poenaru. Stává se profesorem na „Institutul pentru demoazele Manolotti“, kde se vzdělávaly dívky z bohatých rodin, a je pozván vládcem Gheorghe Bibescu, aby naučil svou ženu pár písní.

Georgovi se podaří získat stipendium pro svou sestru na dívčím institutu „Manolotti“. Ani ne 14 let Anne končí kurzy v Bukurešťském institutu. Ana a Getz byli hostitelem rodiny původem z Transylvánie. Binderovi, Sasové skromných prostředků, evangelického vyznání, byli spřízněni s rodem Simonis.

„Princezna z Homorodu“ klopýtla před tureckým generálem

Hasiči kapitána Zăgănesca kladli hrdinný odpor 13. září 1848 ve slavné bitvě u Dealul Spirii. Vítězně se turecké jednotky přeskupují a za zvuku Tubulhanaly – vojenské hudby – v rytmickém kroku vstupují do města. V čele, na tyčícím se bílém koni, s levou rukou položenou na rukojeti meče, Omer Efendi-Pasha.

Je mu 42 let a je jedním z nejznámějších tureckých generálů. Zamračený generál, přemýšlející o tom, co bude následovat po obsazení Bukurešti, je připraven být svržen na rohu ulice. Školačka běžící, aby viděla průvod, zakopla a zaječela. Vyděšený kůň se vzepjal a Omer-Pasha se stěží udržel v sedle. Tak začíná popis setkání Any a osmanského generála, který vypráví historik Eugen Şendrea.

K tomu, aby se svatba mohla uskutečnit, byl potřeba souhlas rodičů dívky. Omer Pasha nemohl přijmout odmítnutí, a tak zasypal rodiče dárky jako v příbězích. Nejprve zlatý kočár tažený dvěma páry bílých koní, doprovázený maurskými jezdci, osmanskými vojáky a důstojníky v jasných barvách, zastavil před domem Simonisových. Oba bratři se z toho dostali.

Rodiče dívky souhlasili, ale stanovili podmínku: aby se Omer Pasha vzdal harému. Turecký generál byl do dívky tak zamilovaný, že když požádal sultána, aby přijal jeho sňatek, požádal o povolení splnit přání svých tchánů. Tak byla Anne povýšena na hodnost Zubeide-Hanum a Getz, jehož jméno bylo změněno na Gheorghiadis-Bei, se stal důstojníkem osmanské armády.

Jak pohádka skončila

V Konstantinopoli byl život mladé Saxany nadále skutečným triumfem, odtrženým od příběhů. Přestože byla nesmírně mladá, projevila žena z Brašova hodně diplomacie a byla svému manželovi velkou pomocí. Tak se stalo, že díky své laskavosti skončil v sultánově paláci.

Ve vojenských misích, ve kterých doprovázela svého manžela, se princezna zamilovala do vojenské hudby a složila několik triumfálních pochodů. V téže době se Anně narodil malý chlapec, který však zemřel na následky nehody. Při procházce s kočárem přejel kámen, vážně se otřásl a sestra spustila dítě z náručí. Křehké tělo bylo pohřbeno v Sarajevu a od té doby rodinu zachvátila bolest ze ztráty dítěte a oba manžely odcizila.

Mladá žena odjela do Francie pod záminkou, že potřebuje změnu. Už se však rozhodla, že se do Konstantinopole nevrátí. Anne poslala Omerovi dopis, ve kterém mu řekla, že mezi nimi je po všem. Turek se s myšlenkou nesmířil a jelikož byl jmenován čestným občanem města Frankfurt, využil příležitosti a prodloužil si cestu do Paříže, kde byla jeho žena.

Omer Pasha po léta posílal dopisy své ženě a prosil ji o usmíření, i když měla šest dětí s Otto von Brauneckerem. Omer se stal vrchním velitelem osmanských armád a zemřel ve věku 65 let, jednoho rána roku 1871, když pil svou kávu, těsně před vstupem k sultánovi. Anne se dožila 82 let a zemřela v Paříži v roce 1914.