Korelace mezi chováním člověka a jeho minulými zkušenostmi je skvělá. Zejména zážitky z dětství jsou velmi určující a jednání člověka může svědčit o jeho zážitcích z dětství.
Bohužel dětství nebylo pro každého plné lásky a smíchu. Někteří lidé vyrostli a zažívají smutek a zanedbávání. Rozpoznání tohoto chování není zaměřeno na kritiku, ale musí směřovat k porozumění a empatii. Rozpoznání prvků chování, které naznačují obtížné dětství, může pomoci porozumět minulosti a bolesti, kterou dotyčný zažil.
9 chování, které svědčí o tom, že muž měl nešťastné dětství.
- Potíže s emocionální blízkostí
- Má problém důvěřovat druhým lidem
- Neustálá potřeba potvrzení
- Strach z opuštění
- Má problém vyjádřit svůj hněv zdravým způsobem
- Hluboký pocit bezcennosti
- Nemůže být sám
- Příliš defenzivní chování
- Má sklony k úniku
Jak se vyjadřuje 9 charakteristických chování těžkého dětství
Potíže s emocionální blízkostí
Všichni lidé mají své emocionální limity. Pro některé tyto hranice vypadají jako pevnosti. Pokud má muž potíže otevřít se a emocionálně se vyjádřit, může to znamenat, že měl těžké dětství. Je to proto, že citové blízkosti se člověk učí v raném věku. Dítě, které vyrostlo v prostředí lásky a svobodného citového projevu, se stává dospělým, který své emoce prožívá a zvládá zdravým způsobem.
Když se tak nestane a dotyčný vyroste v prostředí emočního zanedbávání a bolesti, skončí v dospělosti s obtížemi s citovou blízkostí. V důsledku toho má osoba potíže s emocionálním projevem nebo se může zcela stáhnout a nevyjadřovat se vůbec.
Má problém důvěřovat druhým lidem
Pro někoho je velmi těžké důvěřovat druhým, i když není důvod pochybovat o jejich důvěryhodnosti. Mohou vyrůstat s nespolehlivými rodiči, kteří je opakovaně zklamali svým chováním a nestabilitou. Tato zkušenost z dětství způsobuje, že lidé jsou v dospělosti obzvláště opatrní, aby důvěřovali druhým. Pochopení zdroje tohoto chování nám může pomoci jim porozumět a nepochopit špatně jejich nedůvěru.
Neustálá potřeba potvrzení
Všichni potřebujeme potvrzení a chválu. Ale když je člověk posedlý vnějším potvrzením, může to být známka toho, že prožil těžké dětství. Toto chování je zakořeněno ve zkušenosti absence potvrzení ze strany významných druhých, rodičů nebo pečovatelů. Podle relevantních výzkumů je děti, které nedostaly dostatečné potvrzení, neustále hledají v dospělosti.
Je to obranný mechanismus. Pokud muž v prvních, formativních letech svého života nedostal dostatek potvrzení, může po zbytek svého života neustále hledat potvrzení od ostatních. Pochopení tohoto mechanismu nám může pomoci reagovat empatií a trpělivostí.
Strach z opuštění
Opustit dítě, když potřebuje péči a podporu, je hluboce traumatizující zážitek. Tento strach možná zůstal jako pozůstatek a nyní dospělý muž stále zažívá strach z opuštění.
Pro muže, který se jako dítě potýkal se zanedbáváním nebo opuštěním, může být obtížné navazovat stabilní vztahy, protože vždy očekává, že ho lidé kolem něj v určitém okamžiku opustí. Skončí tak, že lidi od sebe odstrkuje, nebo se k nim naopak upne.
Toto je obranný mechanismus, který vyvinul, aby se chránil, a nyní je velmi obtížné se tohoto vzorce zbavit. Rozpoznání tohoto chování nám může pomoci poskytnout tolik potřebnou jistotu a stabilitu.
Má problém vyjádřit svůj hněv zdravým způsobem
Hněv je normální lidská emoce. Všichni lidé se zlobí, ale rozdíl je v tom, jak svůj hněv vyjadřujeme. Možná, že člověk vyrostl v nestabilním prostředí, kde se hněv setkal s agresí nebo dokonce násilím.
Proto se možná naučil potlačovat svůj hněv, dokud nevybuchne nebo se stane nekontrolovatelným, nebo se dokonce uchýlí k agresivnímu chování, což je taktika, kterou se naučil jako dítě. Pochopení původu tohoto chování nám může pomoci zvládat výbuchy a možná ho nasměrovat, aby našel zdravější způsoby, jak vztek externalizovat.
Hluboký pocit bezcennosti
Jsou tam jizvy, které nejsou vidět. Jsou dobře ukryty v duši člověka. Muž, který se cítí bezcenný, si velmi pravděpodobně ponese tyto jizvy z dětství. Jako dítě mohl být neustále kritizován nebo se cítil nedostatečný.
Všechny tyto negativní zprávy se nyní staly zkušenostmi a přesvědčily ho o jeho bezcennosti. Účelem není litovat toho člověka, ale pochopit, že pocit nedostatečnosti a bezcennosti pochází z minulých ran.
Nemůže být sám
Někomu vyhovuje a je klidný, když je sám, ale pro jiného je samota nesnesitelná.
Toto chování může být matoucí. Člověk, který vyrostl v chaotickém prostředí, se cítí ztracený. Pocit osamění je spojen se zanedbáváním a strachem.
U lidí s traumatickými zážitky z dětství vyvolává osamělost stejné pocity bolesti a úzkosti. Jejich samota jim připomíná nešťastné dětství. Tyto znalosti nám mohou pomoci být trpělivějšími a podpůrnějšími při jednání s člověkem, který má potíže být sám.
Příliš defenzivní chování
Všichni se někdy dostáváme do obrany, zvláště když se cítíme ohroženi nebo nepochopeni. Ale když se obrana stane trvalou reakcí člověka, může to naznačovat problémy v minulosti.
Pokud jste vyrostli v prostředí, kde docházelo k neustálé kritice nebo obviňování, můžete být nyní jako obranný mechanismus příliš defenzivní.
V dospělosti toto znamení znamená, že člověk bere kritiku osobně nebo vidí osobní útok tam, kde žádný není.
Má sklony k úniku
Únikové tendence mají různé podoby. Někdo se ztrácí ve čtení, filmech, jiný nachází útěchu v látkách nebo rizikovém chování.
Lidé, kteří neustále hledají únik, mohli mít nešťastné dětství. Může to být jejich způsob, jak se vyhnout bolestivým vzpomínkám nebo bolestivým pocitům.
Nejdůležitější je pochopit, že útěk není řešení. Je to spíše volání o pomoc, znamení, že muž hledající útěk stále bojuje s minulostí. Rozpoznání tohoto chování je krokem k pochopení bolesti, a tedy k rozvoji účinnějších mechanismů zvládání.
Závěrečné myšlenky: Na porozumění záleží
Složitost lidského chování je hluboce zakořeněna v zážitcích raného dětství. Chování, které muž projevuje, může naznačovat nešťastné dětství. Od potíží s emocionální intimitou až po hluboký pocit bezcennosti, toto chování odráží minulou bolest a traumatické zážitky.
Není třeba lidi nálepkovat nebo obviňovat. Pochopení minulosti za přítomností je důležité.
Jak řekl slavný psycholog Carl Rogers: „Být naslouchán bez kritiky, bez snahy vás obviňovat, aniž bych vás chtěl změnit, je velmi krásný zážitek.“ Naším úkolem není měnit se, ale chápat, naslouchat, cítit lidi. Cílem je podívat se za toto chování a rozpoznat, že jejich zdrojem je bolest.
Zdroj: enikos.gr
